Pokud si Firuze myslela, že Hürremin hněv a její nenávist je to nejhorší, co se jí mohlo přihodit, velmi se zmýlila! To totiž ještě nezkusila, jak chutná pohrdání princezny Mihrimah, která jí přijde osobně vyjádřit svou nelibost s jejím chováním - ne s tím, že je milenkou jejího otce, to bere jako vládcovo právo a výsadu, ale s tím, že tak hluboce ranila její matku a že před nimi své postavení celé roky tajila, a tím je vlastně hanebně podváděla - a také jí říct, že ji už nikdy víc nechce vidět!
Vypadá to tak, že Ibrahim je opravdu nepoučitelný... Místo toho, aby sekal dobrotu a i když nemá velkou naději i nadále se pokoušel opět si naklonit princeznu Hatici, doma se ani jen neukáže. Místo toho se opět začne intenzivněji zapojovat do intrik v paláci Topkapi! Seznámí se s Firuze, aby si udělal obraz o ženě, která dokázala okouzlit vládce a tak velmi ranit jeho dávnou nepřítelkyni a pověří Matrakçıho, aby prověřil Rüstema, protože se mu vůbec nezamlouvá, že si tak dobře rozumí se sultánem i s Hürrem. A nekonečně ho rozzuří, když si Rüstem dovolí odmítnout jím navrhované povýšení, spojené s odchodem z Istanbulu...
Pro Hürrem je mimořádně obtížné vyrovnat se s tím, jaký je k ní vládce zvláštně rezervovaný a chladný. Velmi ji raní, že už se s ní zjevně nedokáže ani jen upřímně popovídat tak, jako kdysi. Její přímou otázku, vlastně jedinou, kterou mu vůbec položí - zda je do Firuze zamilovaný totiž nechá bez odpovědi, jakoby mu to buď padlo zatěžko, buď ji nepovažoval za hodnou odpovědi nebo... Jakoby možná nevěděl, co odpovědět. Tlumené vzlyky na terase jeho komnaty, aby neslyšel, jak moc trpí, však nejsou tím nejhorším, co musí spolknout. Mnohem těžší si dokáže zachovat těžkou hlavu, když soucitná Mihrimah kvůli malému princi Cihangirovi, který má bolesti a odmítá jíst, přes její výslovnému zákazu k bratříčkovi zavolá Firuze, které se chlapčátko neustále dožaduje!
Princeznou Hatice řádně otřese, když jí obvykle taková tichá, laskavá a chápavá Gülfem po jejím nekonečných tirádám o tom, jak manželovi nikdy neodpustí , dost tvrdě na rovinu řekne to, co vůbec nechtěla slyšet, a sice, že pokud bude takto pokračovat dál, sama ho dotlačí do náruče nějaké jiné ženy! No ačkoli Gülfem za její opovážlivost zlostně vypoklonkuje z komnaty, její slova zřejmě padla na úrodnou půdu, protože Hatice zjevně konečně probrala z už dost otravné letargie a sebelítosti...
První setkání krásné Heleny a "Ibrahima" ,alias prince Mustafy, rozhodne neodpadne tak, jak si představoval. Nejprve mu vlepí řádnou facku, pak ho zasype výčitkami a nakonec ho - s očima plnými slz a trpkým povzdechem, ať se jen pěkně vrátí tam, kde byl dosud, protože ona je nyní již zasnoubená žena a zanedlouho se vdá - nechá pořádně zaskočeného a zmateného stát při řece, kde se před tak dlouhým časem poprvé setkali... Kdoví, možná by se tím pro něj tato křehká láska - neláska i skončila, ale pak mu Taşlıcalı Yahya vnukne myšlenku, že pokud Helena při zmínce o její nadcházející svatbě plakala, tak ho jistě stále miluje, a proto by jí měl zabránit a... Vzít ji do svého harému!
Jelikož Istanbulem se jako požár šíří různé, a rozhodně ne zrovna lichotivé zprávy o soudci Ebussuudovi Efendim a jeho rozhodnutích, nechá ho velkovezír Ibrahim předvolat do paláce na slyšení. A jelikož se o něm doslechl i sám vládce, ocitne se soudce nečekaně přímo před ním! Když si z jeho úst vyslechne, co mu vyčítají, stane se něco, s čím nikdo nepočítal - na soudcovu tváři se totiž neobjeví ani strach, ani hanba či vina, ale ... Upřímně pobavený výraz!
Vypadá to tak, že Ibrahim je opravdu nepoučitelný... Místo toho, aby sekal dobrotu a i když nemá velkou naději i nadále se pokoušel opět si naklonit princeznu Hatici, doma se ani jen neukáže. Místo toho se opět začne intenzivněji zapojovat do intrik v paláci Topkapi! Seznámí se s Firuze, aby si udělal obraz o ženě, která dokázala okouzlit vládce a tak velmi ranit jeho dávnou nepřítelkyni a pověří Matrakçıho, aby prověřil Rüstema, protože se mu vůbec nezamlouvá, že si tak dobře rozumí se sultánem i s Hürrem. A nekonečně ho rozzuří, když si Rüstem dovolí odmítnout jím navrhované povýšení, spojené s odchodem z Istanbulu...
Pro Hürrem je mimořádně obtížné vyrovnat se s tím, jaký je k ní vládce zvláštně rezervovaný a chladný. Velmi ji raní, že už se s ní zjevně nedokáže ani jen upřímně popovídat tak, jako kdysi. Její přímou otázku, vlastně jedinou, kterou mu vůbec položí - zda je do Firuze zamilovaný totiž nechá bez odpovědi, jakoby mu to buď padlo zatěžko, buď ji nepovažoval za hodnou odpovědi nebo... Jakoby možná nevěděl, co odpovědět. Tlumené vzlyky na terase jeho komnaty, aby neslyšel, jak moc trpí, však nejsou tím nejhorším, co musí spolknout. Mnohem těžší si dokáže zachovat těžkou hlavu, když soucitná Mihrimah kvůli malému princi Cihangirovi, který má bolesti a odmítá jíst, přes její výslovnému zákazu k bratříčkovi zavolá Firuze, které se chlapčátko neustále dožaduje!
Princeznou Hatice řádně otřese, když jí obvykle taková tichá, laskavá a chápavá Gülfem po jejím nekonečných tirádám o tom, jak manželovi nikdy neodpustí , dost tvrdě na rovinu řekne to, co vůbec nechtěla slyšet, a sice, že pokud bude takto pokračovat dál, sama ho dotlačí do náruče nějaké jiné ženy! No ačkoli Gülfem za její opovážlivost zlostně vypoklonkuje z komnaty, její slova zřejmě padla na úrodnou půdu, protože Hatice zjevně konečně probrala z už dost otravné letargie a sebelítosti...
První setkání krásné Heleny a "Ibrahima" ,alias prince Mustafy, rozhodne neodpadne tak, jak si představoval. Nejprve mu vlepí řádnou facku, pak ho zasype výčitkami a nakonec ho - s očima plnými slz a trpkým povzdechem, ať se jen pěkně vrátí tam, kde byl dosud, protože ona je nyní již zasnoubená žena a zanedlouho se vdá - nechá pořádně zaskočeného a zmateného stát při řece, kde se před tak dlouhým časem poprvé setkali... Kdoví, možná by se tím pro něj tato křehká láska - neláska i skončila, ale pak mu Taşlıcalı Yahya vnukne myšlenku, že pokud Helena při zmínce o její nadcházející svatbě plakala, tak ho jistě stále miluje, a proto by jí měl zabránit a... Vzít ji do svého harému!
Jelikož Istanbulem se jako požár šíří různé, a rozhodně ne zrovna lichotivé zprávy o soudci Ebussuudovi Efendim a jeho rozhodnutích, nechá ho velkovezír Ibrahim předvolat do paláce na slyšení. A jelikož se o něm doslechl i sám vládce, ocitne se soudce nečekaně přímo před ním! Když si z jeho úst vyslechne, co mu vyčítají, stane se něco, s čím nikdo nepočítal - na soudcovu tváři se totiž neobjeví ani strach, ani hanba či vina, ale ... Upřímně pobavený výraz!
