Než Gülşah stihne dokončit to, pro co přišla do komnaty Hatice - zabít ji - zasáhne Nigar a probodne ji nožem, kterým chtěla zabít princeznu. Vzápětí se dovnitř nahrne téměř polovina harému, který vystrašil princeznin křik, v čele s nečekanou velkou zachránkyní Hürrem, která Hatice dokonce nabídne útočiště ve své komnatě! Není divu, že nejen Mahidevran si je jistá, že je v tom její odvěká sokyně nějak namočená a že šlo nejen o znemožnění Afife, ale především o zastrašení a balamucení princezny... Tak či onak, navzdory pokročilé hodině nikdo nedokáže ani jen oko zamhouřit a celý harém je vzhůru nohama!
Ačkoli by možná mohla, Hürrem vůbec není spokojena s tím, jak celá ta věc dopadla. Soptí vzteky, že Nigar tak dlouho váhala, než zasáhne a Hatice měla opravdu namále! A to není to, co potřebuje a s čím počítá pro svůj plán pomsty. Proto nejprve Nigar potrestá a pak jí řekne, že dokonalejší pomstou bude, když princezně opět ukradne lásku velkovezíra Ibrahima! Ledaže nejen Hürrem má své plány, Nigar je na to podobně - a do jaké míry se kryjí s plány její paní je opravdu jen velmi těžko lze odhadnout, pokud vůbec. Přesvědčí se o tom i Hatice, když jí Nigar v rozhovoru mezi čtyřma očima významně řekne, že pokud by opravdu oddaně sloužila Hürrem... Už by jí jistě řekla o Firuze!
Prošli už celá léta, odkdy vládce odešel bojovat bok po boku se svým někdejším nejlepším přítelem Ibrahimem daleko od domova. Nastal čas jejich návratu do Istanbulu, kde je už netrpělivě čekají jejich nejbližší. Mnohé se za ta léta změnilo - z princezny Mihrimah vyrostla krásná mladá dáma, která je velmi podobná své mámě, z prince Mehmeta velmi atraktivní mladý bojovník, o kterém si s ruměncem ve tváři a rozechvělou hrudí neustále šeptají nadšeně obyvatelky harému, nuže a následník trůnu princ Mustafa se spolu s matkou a konkubínou Fatmou, která mu už zanedlouho porodí prvního potomka, pomalu chystá na návrat do Manisy.
Zatímco setkání Ibrahima s dětmi je láskyplné, s manželkou je značně rezervované a chladné. Nesrovnatelné s vítáním sultána a jeho nejbližších. Tím nejdojemnější však nepochybně je setkání panovníka a jeho nejmladšího potomka, stydlivého prince Cihangira, který si tohoto velkého muže s hustou bradou téměř vůbec nepamatuje a snaží se před ním ukrýt v bezpečí sukně své vychovatelky Firuze. Když totiž sultán uvidí jeho andělsky krásnou tvářičku s velkými smutnýma očima, které jsou zrcadlovým odrazem jeho vlastních a jeho bolestně zborcené drobnou postavičku s nepřehlédnutelným hrbem, vezme chlapčátko do náručí a se slzami v očích ho láskyplně obejme jako největší poklad...
Ať už si od toho dne kdokoliv sliboval cokoliv, ať už se Hürremini nepřející jakkoli těšili na její potupu a doufali se, jak moc bude trpět, když si vládce v první noc zavolá místo ní do své komnaty svou přísně utajovanou favoritku, přepočítali se. Dokonce i Afife, která již pro jistotu přikázala Firuze, aby se připravila, velmi překvapí, když ji Sulejman pošle po svou manželku a matku svých 5 dětí To totiž zjevně neočekával nikdo v harému. Tedy kromě Hürrem, která by v té chvíli snad ani nemohla být šťastnější. No ani v sultánové mocné náruči, o níž tolik snila během nekonečně opuštěných nocí jeho nepřítomnosti, si vedle horkých vyznáních nedokáže odpustit malé popíchnutí, aby mu připomněla jeho zradu, když mu dříve, než se jejich rty spojí ve vášnivém polibku, ucítil z listu, co svého času z výpravy poslal její sokyni...